Děti slunce

Maxim Gorkij svou hru Děti slunce napsal v roce 1905 během svého vězeňského pobytu v Petropavlovské pevnosti. Metoda hry je stejná, jakou používal jeho přítel A. P. Čechov, který krátce před tím zemřel.

Postavy hry balancují mezi planým filosofováním a patetickým vyjadřováním svých horoucích citů, mezi diskusemi o budoucnosti lidstva a snahou smysluplně prožít vlastní život. Profesor Protasov, v jehož domě se hra odehrává, je schopen vskutku nevšedních myšlenek: „Jenže my, my lidé, my děti slunce, světlého zdroje života, my sluncem zrození, my nad tím černým strachem ze smrti zvítězíme!“ Ale svět kolem sebe moc nevnímá. Ani duševní nemoc své sestry, ani to, že jeho nejlepší přítel mu chodí za ženou. A do toho všeho vypukla epidemie cholery – průhledná metafora revoluce, která tehdejší Rusko zachvátila.

Na tuto ruskou klasiku se podíváme groteskně expresivním pohledem režiséra André Hübnera-Ochodla, jehož režie jsou našim divákům již dostatečně známy.

​

Foto © Roman Polášek