BLOG

Kdo je Peer Gynt? (Peer Gynt)

Inscenování Peera Gynta je vždy výzvou, která začíná už u dramaturgie. Hrát Ibsenovo knižní drama v původním rozsahu je prakticky nemožné. Inscenační úprava Národního divadla moravskoslezského akcentuje postavu Knoflíkáře už od začátku a rámuje tím celou kompozici. Smysluplná úprava je vhodným odrazovým můstkem pro téma vytyčené v podtitulu inscenace: „Fantastická pouť za nalezením sebe sama.”

O interpretačním klíči už natolik pozitivně mluvit nelze. Jakoby režie zůstala u pouhé ilustrace přečteného a interpretaci se snaží dohánět banálními nápady, se kterými se nijak hlouběji nepracuje. Šňupání kokainu, pití šampaňského nebo titulní stránka prestižního magazínu s Peerovým portrétem zůstávají pouze levným aktualizačním koloritem.

Herecky má inscenace dvě polohy. K výraznějšímu přerušení plynulosti představení dochází během davových scén. Neexistuje zde jakékoli herecké sehrání, takže momenty jako svatební hostina, Peerova návštěva ve světě trollů nebo scéna na jachtě na začátku 4. dějství působí naprosto ambivalentně. Ač se představitel Peera Gynta Ivan Dejmal sebevíc snaží, například při svatební hostině stojí mezi jeho koncentrovaným a živelným projevem a strojeným představováním spontánního veselí zbytkem obsazení velká zeď.

Naopak scény o dvou maximálně třech hercích dokážou zasáhnout. Propracované užití rekvizity při rozhovor Peera se Zeleně oděnou vytváří silné napětí a dodává scéně přesný nádech vzájemně se provokujícího flirtování. Velice výrazně k tomu přispívá hudba, pokud není použita pouze jako předěl mezi scénami, dokáže vytvářet velice silnou atmosféru a především pomáhá držet pozornost při statických scénách. Scéna umírání Peerovy matky Åse by bez hudební složky ulpěla na melodramatickém odříkávání textu.

Když ještě zůstaneme u hudby, podobně jako davové scény nabourává strukturu i Solvejžina píseň. Ve vztahu k celku působí přespříliš muzikálově a uměle. Zároveň je to moment, kdy dochází k nejvýraznější citaci původní romantické hudby Edvarda Griega.

Ani scénografie nejde za nějaký poprvní horizont představ čtenáře o prostoru na pomezí reality a magického světa. Ostravské inscenování Gynta tak zůstává dlouhým zamyšlením nad koloběhem života, které není nijak zvlášť zajímavě jevištně ztvárněno.

 

Jan Doležel

Add a comment

ODKAZY