Konec komunismu nebo pozdního kapitalismu – není to jedno? (Kouř)

Film režiséra Tomáše Vorla Kouř patří k těm filmům, ze kterých prakticky denně citujeme a hlášky jako „Já si tady tak chlastám” se staly kultovními. Je otázkou, čím k ročníkům narozeným skoro deset let po sametové revoluci, která změnu režimu nezažila, Vorlův film promlouvá. Lze se spokojit s povrchní odpovědí, že film fascinuje svým specifickým humorem a mimořádně povedenou hereckou stylizací spojenou s funkčním využitím zpívaných výstupů, ale přece jenom by tohle všechno bylo málo.

Autorský režijně-dramaturgický tandem Kristýna Kosová a Adam Svozil ani jednu z těchto výchozích pozic neopomíjí. Ve svojí divadelní adaptaci pracují s tím, že existuje původní film Kouř, a tak nedochází k žádnému primitivnímu remaku kultovních scén a hlášek z filmu, ale postavy Kouře 2018 citují hlášky postav filmové předlohy z roku 1991. Dochází tak k ztotožnění diváků i účinkujících, aby však atmosféra nezamrzla v sentimentální poloze, přistupují inscenátoři k razantní aktualizaci.

Ze začouděné fabriky se prostorově přesouváme do open space office s pracovními pozicemi typu work safety supervisor nebo ajťák. Nálada se však nijak nemění, kouř zůstává a samota v dehumanizované společnosti také. Už nejde o totalitní systém směřující ke svému konci, ale tentokrát se čas nachyluje době tzv. pozdního kapitalismu. V této logice posunu jsou také hrdinové jiní – z inženýra Mirka je inženýrka Mirka a opačně Kotě není ženského pohlaví, ale mužského. Ne vždy však jde aktualizace do důsledku – například ve slavné scéně rozhovoru na baru během Arnoštkovy diskotéky zůstávají Mirce repliky kočičí dívky a naopak.

Jestliže mluvíme o tom, že se dokázal tvůrčí tým víceméně úspěšně vypořádat s přenesením děje do dnešního světa, nepodařilo se převést způsob herectví. Zatímco hyperbolizované a vrcholně stylizované herectví sedí filmu – především díky možnosti střihu a detailu – na jevišti působí pouze jako kopie projevů herců z filmu.

Nehledě na tento fakt, který může pramenit z touhy vidět znovu legendární pohyby Slováka, Holubové nebo Duška, představuje inscenace úspěšný pokus o převod filmu na jeviště. Úspěšný je především tím, že se nevzdává političnosti. Inscenace končí stejně jako filmová předloha poněkud negativně a neoptimisticky – korporaci kupuje čínský investor a nastává apokalypsa.

 

Jan Doležel

ODKAZY